Commodite.czInternetový portál, který Vám přináší informace o všem možném. Získejte tedy i Vy přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí.

Kung-fu (功夫 , pinyin gongfu) je výraz, kterým se mimo Čínu souhrnně označuje široké spektrum čínských bojových umění se zbraní i beze zbraně, působících navenek jak tvrdě, tak měkce, jak agresivně, tak umírněně.

Historie

Kung-fu a další podobné dálně-východní bojové techniky byly ovlivněny starověkým indickým bojovým uměním zvaným kalaripayattu (český přepis kalaripajattu). Původ kalaripayattu není zcela jasný. Podle některých japonských historiků bylo indické bojové umění dokonce ovlivněno i tradičním řeckým způsobem zápasu nazvaným pankration, který přinesl do Indie během svých výbojů Alexandr Veliký. Již předtím praktikovala indická válečnická kasta kšatrijů bojové umění, které se postupně vyvinulo v karapaito, jež se následně po staletích transformovalo v umění známé jako kalaripayattu.

Tento názor podporuje i tradiční legenda o původu kung-fu. Podle tradice se v 6. století jihoindický princ Bódhidharma, který ovládal karapaito, stal buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tu šířil učení později známé jako čchanový buddhismus, ze kterého se po importu do Japonska vyvinul zenový buddhismus. V Číně se usadil v klášteře Šao-lin. Bódhidharma jako buddhistický mnich bojové umění nepoužíval, když však viděl zubožený fyzický stav tamějších mnichů, naučil je bojovým technikám, aby jim pomohl zlepšit tělesnou kondici. Mniši v šaolinském klášteře Bódhidharmovy cviky dále rozvíjeli a přijímali vlivy od příchozích z celé Číny. Postupně se tak vyvinuly mnohé šaolinské styly a klášter Šao-lin se stal jejich centrem.

Kromě čchanového buddhismu se při výuce různých stylů užívají i jiné čínské filosofické, kosmologické a medicínské systémy. Jde např. o taoismus, dualitu Jin a Jang znaku tchaj-ťi, osm trigramů a 64 hexagramů Knihy proměn (I-ťing), Pětici proměn (prvků) – země, oheň, dřevo, voda a kov, Dvanáct znamení čínského zvěrokruhu, nauka o principu čchi, akupunkturních bodech a drahách.

Správně se slovo „kung-fu“ (gongfu) překládá jako dovednost získaná dlouhou a namáhavou prací. Je možné jej použít v souvislosti s libovolným řemeslam nebo uměním, například s uměním aranžování květin. V samotné čínštině se pro bojová (válečná) umění používá výraz wu-šu (wushu), nebo i čchüan-fa.

Wu-šu (武术 , pinyin wushu) je standardizovaný výraz doporučovaný čínskou vládou pro bojové, sportovní i exhibiční formy, a tak se s rozšířením tohoto výrazu mimo Čínu stal synonymem spíše pro formy sportovní a exhibiční, včetně tech nejmodernějších, připomínajících gymnastiku. Ty někdy příliš nedbají na sebeobranný a zdravotní aspekt, jenž je základem tradičních stylů, ale spíše na efektnost pohybů. Můžeme se setkat s tím, že učitelé tradičních stylů mimo Čínu se proto od tohoto výrazu distancují a nadále používají pro své bojové styly souhrnné označení gongfu.

Cvičení wu-šu klade velký důraz na postupný a individuální rozvoj jedince po všech stránkách, ať už fyzických či mentálních. Prioritou tradičních wu-šu stylů je bojový aspekt v reálných podmínkách.

Krav Maga (hebrejsky קרב מגע, boj zblízka / spojit se s bojem) je systém sebeobrany, který představuje oficiální soustavu technik vypracovaných pro sebeobranu a boj zblízka Izraelských obranných sil (IOS), izraelské národní policie a dalších izraelských bezpečnostních složek. Krav Maga bylo zařazeno do učebních osnov izraelských středních škol, jeho techniky jsou předváděny a nacvičovány ve výchovných a naučných institucích řízených izraelským ministerstvem školství. Krav Maga není sport, ale příprava na boj zblízka na život a na smrt.

Bojový systém Krav Maga

Krav Maga je moderní, praktickou, prověřenou soustavou sebeobraných technik, pečlivě koncipovaných tak, aby odpovídaly podmínkám současného, rychle se měnícího světa. Vyznačuje se natolik logickým a koherentním přístupem ke konfliktním situacím a sebeobranným technikám, že potenciálnímu praktikantovi umožňuje dosáhnout relativně vysokého stupně dovedností v poměrně krátkém čase. Celý systém je zpracován do tří proudů – pro užití v ozbrojených silách, policejními složkami a v civilní sféře. Díky tomu získalo umění Krav Maga vysoké uznání ze strany jak zkušených borců boje zblízka, tak od expertů bojových umění, od vojenských a policejních autorit, a to jak pro vysokou praktickou aplikovatelnost, tak pro jednoduchost a realistický, od všeho zbytečného balastu oproštěný přístup k otázce osobní bezpečnosti. Krav Maga se díky svým vynikajícím charakteristikám prezentuje jako ideální souhrn sebeobranných metod pro muže i ženy, osoby mladé i staré, pro lidi více či méně fyzicky vybavené.

Celý systém Krav Magy v sobě slučuje dvě integrální a na sebe navazující části: sebeobranu a boj zblízka v konfliktní situaci.

Krav Maga učí především reálný boj muže proti muži, a to i v případech asymetrického boje, kdy je protivník ozbrojen – nožem, holí, palicí, střelnou zbraní či granátem, v přečíslení počtem protivníků, či v jiné taktické výhodě, jež by ve sportu byla považována za neetickou. Krav Maga předvádí a učí i zákroky podnikané ve prospěch třetí osoby a demonstruje, jak má člověk reagovat, je-li napaden dvěma ozbrojenými útočníky.

Tvůrcem celého systému Krav Maga je Imi Lichtenfeld, původem z Bratislavy.

Základní pravidla

Podstatou celého systému je naučit se registrovat vyhrocenou situaci a vycítit nebezpečí možného napadení. Zejména mladí lidé jsou velmi výbušní a potřebují se učit sebeovládání a potlačovat v sobě tendenci řešit konfrontace násilím.

Aplikace tohoto principu v praxi tedy znamená, že nejprve je nutné pokusit se fyzické konfrontaci vyhnout. Pokud však dojde k napadení je nutné odpovědět přiměřenou silou k dostatečnému odvrácení hrozby a vymanit se z nebezpečí.

K dalším pravidlům systému Krav Maga patří:

Nezranit se – v případě zranění hledat způsoby, jak útočníka paralyzovat i za změněných podmínek.

Zachovat zdrženlivost – nevychloubat se svou znalostí sebeobranných technik a vyhýbat se zbytečným konfliktům. Ovládat své ego a kontrolovat pohnutky vlastní mysli. Být ochoten přijmout kritiku a dokázat se řídit pokyny druhých.

Reagovat správně – dělat správné věci na správných místech ve správný čas. Vyřešit efektivně konfliktní situaci znamená nejen využít ve střetnutí všechny své schopnosti a znalosti, ale i zakalkulovat a maximálně zužitkovat vše, co se nachází v místě konfliktu.

Být výkonný – to jest výkonný natolik, aby nebylo nutné protivníka zabít. Trénovaný praktik Krav Magy nemusí nezbytně svému protivníkovi způsobit zranění a konflikt dokáže řešit rychle a účinně. Snaží se i v nebezpečných situacích vidět v protivníkovi svého bližního. Na druhé straně plně respektuje odedávna platný zákon: Chce-li tě někdo zabít, zabij ho ty dříve!, platný v situacích, kdy v boji o holý život neexistuje jiná alternativa.

Lední hokej (někdy prostě jen hokej), je týmový sport hraný na ledě. Je to jeden z nejrychlejších sportů na světě. Hráči na bruslích dosahují vysokých rychlostí a vystřelený puk někdy přesáhne i rychlost 160 km/h.

Hokej vznikl koncem 19. století v Kanadě, ale brzy se rozšířil i do Evropy (hlavně severní a střední) a později částečně i do Asie. První záznam o hokejovém utkání, konaném na známém místě a ve známý čas, se zaznamenaným výsledkem mezi dvěma týmy se uskutečnilo 3. března 1875 v Montrealu na Victoria Skating Rink.

Hra

Hokejový puk

Lední hokej hraje na hokejovém hřišti šest hráčů za každý tým, všichni hráči mají brusle. Cílem hry je vstřelit více gólů než soupeř. Hraje se malým, tvrdým gumovým kotoučem, který se nazývá puk. Hráči kontrolují puk dlouhými holemi s čepelí tzv. hokejkami. Hokejka je na svém dolním konci zahnutá. Hráči také mohou měnit směr pohybu puku svým tělem, včetně rukou či bruslí. Platné jsou dvě výjimky. První je zákaz přihrát rukou puk svému spoluhráči mimo obranné pásmo. A za druhé nesmějí vstřelit puk do branky úmyslně čímkoliv jiným než hokejkou. Jeden z šesti hráčů je brankář, jehož hlavním úkolem je nepustit puk do branky. Brankář má speciální vybavení a má zvláštní práva, jako je možnost přikrýt puk a tím zastavit hru. Každý tým může mít v zápise (na soupisce jich může mít ovšem neomezeně) maximálně 22 hráčů, z nichž 2 jsou brankáři. Střídání hráčů je možno kdykoliv i během hry i v time-outu.

Zbylých pět hráčů se dělí na tři útočníky a dva obránce. Útočnické pozice jsou levé křídlo, střední útočník a pravé křídlo. Útočníci spolu většinou hrají v útočných řadách (hovorově lajnách), kde jsou vždy tři útočníci spolu. Často se vyměňuje celá pětka hráčů najednou. Optimální délka jednoho střídání je necelá minuta. Většina týmů hraje na čtyři útočné řady a tři obrané dvojice. To se však může v různých zemích měnit.

Důležitou součástí hry jsou rozhodčí. Bývají tři – jeden hlavní a dva čároví. Hlavní má na starost regulérnost hry – fauly. V některých soutěžích jsou hlavní rozhodčí dva. Například v NHL nebo i třeba v české extralize.

Hrazení (mantinely) okolo hřiště napomáhají udržet puk ve hře, i díky nim hra často trvá několik minut bez přerušení. Když je hra zastavena, pokračuje se vhazováním. V hokeji jsou dvě základní pravidla, která omezují pohyb puku. Je to zakázané uvolnění a postavení mimo hru.

Zbývající vlastnosti hry jsou do značné míry závislé na přesných pravidlech, která jsou použita. Dvě nejdůležitější jsou od Mezinárodní hokejové federace (IIHF) a od severoamerické NHL, která je často považována za nejlepší profesionální ligu na světě. Pravidla českého hokeje jsou prakticky shodná s pravidly IIHF.

Pro úpravu ledové plochy se od 50. let 20. století používají rolby.

Florbal je kolektivní halový sport podobný pozemnímu hokeji. Hraje se na hřišti o rozměrech 40×20 metrů s lehkým dutým plastovým míčkem. Při standartní herní situaci je z každého týmu na hřišti v jeden moment pět hráčů v poli a jeden brankář. Hráči mají speciální florbalové hole a snaží se vstřelit protivníkovi gól. Brankáři hokejku nemají.

Historie florbalu

I když florbal vznikl původně v USA, je za kolébku tohoto sportu považováno Švédsko. Zde se v 70. letech 20. století začal, pod názvem innebandy hrát organizovaně a rychle si získal obrovskou popularitu. Další zemí, kde si hra brzo získala popularitu, bylo Finsko (pod názvem salibandy) a Švýcarsko (unihockey). S rozdílnými názvy se také mírně lišila pravidla, největší rozdíl byl ve švýcarské verzi, kde i brankář používal hokejku. Ke sjednocení pravidel došlo v roce 1986 v souvislosti se založením Mezinárodní florbalové federace.

Švédsko udává směr ve vývoji dnešního florbalu a má nejvíce registrovaných florbalistů na světě. Česká florbalová unie je z hlediska počtu členů na třetím místě za druhými Finy a před čtvrtými Švýcary.

Zajímavostí je, že děrovaný míček nevynalezli Švédové, Finové ani Švýcaři, ale Američané, kteří používali plastový děrovaný míček ke trénování baseballu; tento míček byl původně přibližně dvakrát větší.

Aikido (合気道, Aikidó) je japonské umění sebeobrany. Je založeno na myšlence neagresivity, rozvíjí cvičícího jedince po fyzické i psychické stránce.

Název je složen ze tří japonských znaků:

合 – ai – harmonie

気 – ki – energie

道 – dó – cesta.

Historie

Již na počátku devátého století na císařském dvoře vznikly základy bojového umění, ze kterého později vzniklo Aikido. Byly to metody úderů a tlaků na nervová centra ve spojení s páčením kloubů a využíváním pohybu útočníka. Toto umění se nazývalo Aiki jutsu a později neslo označení Daito ryu. Kořeny tohoto umění vycházejí z rodokmenové linie starého samurajského rodu Minamoto, který byl velmi významným v dějinách japonské historie. Ale za jeho tvůrce a zakladatele je považován Morihei Uešiba (Ó-sensei). Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele – současný Doshu Moriteru Uešiba. Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-Aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dódžó v rámci linie aikikai je Honbu dódžó (Hombu dojo) v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba. První evropskou zemí, odkud se aikido začalo dále šířit po starém kontinentu, byla Francie. V počátcích většinou aikidistické oddíly vznikaly při judistických oddílech. První generace evropských aikidistů z 60. a 70. let měla většinou za sebou judistickou či karatistickou minulost. Mnozí vrcholoví judisté a karatisté se po skončení své sportovní kariéry věnují aikidu jako blízké nesoutěžní formě bojového umění, které je založeno na podobných principech a přitom nevyžaduje příliš velké svalové vypětí. Zřejmě nejvíce se o popularizaci Aikido mimo Japonsko zasloužil americký herec Steven Seagal (7. dan). Dalším známým evropským šihanem je Christian Tissier (Francie, 7. dan)

Technika

Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizontálními, vertikálními a diagonálními, cirkulárními, sférickými i spirálovými pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž-tantó, meč-bokken, hůl-džó).

Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly a učitelé v detailech i názvosloví liší. Ve většině případů je ovšem ve cvičení aikida přítomna práce s dechem rozvíjená pomocí dechových cvičení.

Zbraně

V Aikido se učí i boj s nožem (tantó), dřevěným mečem (bokken) (případně shinken – ostrý meč = katana nebo iai – podobná konstrukce jako katana, ale bez ostré čepele) a tyčí (džó). Styly, které nejvíce pracují se zbraněmi, jsou Iwama-ryu a styl vyučovaný Shodži Nishiem (a po jeho smrti jeho následovníky). Práce se zbraněmi vychází z tradičních japonských bojových umění (například iaidó), ale je přizpůsobena myšlenkám a technikám aikido (někdy je tedy pro odlišení například cvičení s mečem označováno jako aikiken, s tyčí aikidžó).

Technické stupně

Stupně Aikido jsou dvojího typu. Začínají tzv. Kjú stupni, kterých je šest (počínaje šestým až k prvnímu), některé styly mají technických stupňů pouze pět, některé jich naopak mají ještě více. Poté následuje deset tzv. Dan stupňů, které jsou počítány vzestupně. Speciální možnost jak dosáhnout 10. danu, je být přímým dědicem Ó-senseie.

Džódó (japonsky 杖道) je japonské bojové umění využívající džó – krátkou hůl z tvrdého dřeva. Džódó znamená v japonštině cesta džó. Starším výrazem pro džódó je džódžucu (杖術) – technika džó. Džó vzniklo jako nástroj profesionálních bojovníků zejména pro boj s katanou. Je ceněno pro extrémní jednoduchost, proměnnou bojovou vzdálenost a množství způsobů, jimiž lze protivníka napadnout.

Existovalo více než 70 škol džódžucu[1], z nichž nejstarší (a jedinou dochovanou) je Šintó Musó rjú, pocházející ze 17. století. Slovo Šintó (神道) v názvu školy znamená cesta bohů, Musó (夢想) je vnuknutí či vize a také se může vztahovat k příjmení zakladatele školy (Musó Gonnosuke) a rjú (流) značí myšlenkovou školu, směr, styl. Dvacátý pátý hlavní představitel školy Takadži Šimizu začal používat termín džódó, čímž vyjádřil, že původně bojové umění má sloužit i vyššímu filozofickému účelu.

Džó také používají některé další školy jako přidruženou zbraň, ať již jako přípravu na střetnutí se soupeřem používajícím džó, či jako improvizovanou zbraň (například zlomenou naginatu). Délka a rozměry džó závisí na škole, a pohybuje se zhruba mezi 90-150 cm. Džó používané v Šintó Musó rjú má délku 4 šaku 2 sun 1 bu, tj. přibližně 128 cm.

Legenda o původu

Za zakladatele tohoto umění je považován Musó Gonnosuke Kacujoši, který v roce 1605 zápasil s mistrem meče Mijamotou Musašim. Popis jeho zápasů se předával delší dobu ústně, takže nejde o prokazatelná fakta ale spíše legendu, jejíž různá podání se v detailech liší.

Gonnosuke vyzbrojený pravděpodobně bó (nebo dlouhým bokkenem) vyzval v roce 1605 na souboj neporazitelného mistra Musašiho, který byl vyzbrojen patrně dlouhým a krátkým mečem. Musaši pravděpodobně zablokoval soupeřovu zbraň takzvaným „x-blokem“ (džudžidome). Gonnosuke tak byl donucen buď se vzdát anebo ustoupit a čelit okamžitému protiútoku, který by však dlouhou holí nestihl odvrátit. Byl tedy poražen, ale Musaši mu daroval život. Zahanbený Gonnosuke prchnul do chrámu Kamado Šintó na vrcholu hory Hóman na Kjúšú. Tam 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci měl údajně boží vnuknutí, na jehož základě vyřezal kulatou hůl dlouhou 4 šaku, dvě sun a jedno bu (necelých 128 cm). Džó bylo delší než běžné meče té doby, ale kratší než rokušaku bó. Větší obratností této tyče Gonnosuke porazil Musašiho ve druhém souboji. Způsob provedení je nejistý, ale džó zablokované pomocí džudžidome lze rychle přetočit mimo bok a stejným pohybem použít druhého konce tyče k protiútoku. Gonnosuke mohl zvítězit právě tímto způsobem. Podle jiných legend však mistr Musaši zůstal po celý život neporažen.

Tenis (angl. tennis < angl. tenes, tenetz < fr. tenez! = nate, berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči je dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Rozlišuje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž. Soupeři stojí proti sobě, na obdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou tak, aby jej soupeř nemohl v rámci pravidel vrátit.

Pravidla

Charakteristika hry

Tenis je velmi elegantní míčová hra, kterou mohou hrát dva nebo čtyři hráči. Ke hře je zapotřebí tenisová raketa, míček, tenisový dvorec a síť. Hráči tenisu mohou být jakéhokoliv věku, výšky, váhy či pohlaví. Avšak na profesionální úrovni hrají muži a ženy zvlášť, výjimku však tvoří turnaje, kde proti sobě ve čtyřhře nastoupí muž i žena na každé straně. Této čtyřhře se říká „smíšená čtyřhra“,„mix“. Hlavním úkolem je co nejlépe vrátit míč na soupeřovu polovinu dvorce tak, aby ho soupeř vůbec nezahrál či nedoběhl, případně aby mu vrácení míče dělalo potíže. Ve srovnání s jinými sporty se tenis hraje se střední intenzitou. Zápas může trvat desítky minut, ale taky klidně několik hodin. Při tenisové hře se rozvíjí vůle, cílevědomost, rychlý odhad situace, spoléhání na svoji fyzickou připravenost, taktické myšlení, schopnost dlouhého soustředění a hlavně vnitřní klid.

Hra

Tenisový servis

Získá-li hráč bod, je stav 15:0; získá-li druhý, je stav 30:0; získá-li třetí, je stav 40:0; získá-li čtvrtý bod, vyhrává hru. Pokud je stav 40:40, tzv. shoda, nejbližší bod se počítá jako výhoda pro toho hráče, který jej získal. Získá-li týž hráč následující bod, vyhrává hru. Když jej nezíská, je opět shoda. Zápas se hraje nejčastěji na 2 vítězné sady. Organizátor soutěže však může rozhodnout jinak, v tom případě pak hráč potřebuje k vítězství získat sady 3, např. muži na grandslamových turnajích nebo v utkáních Davisova poháru. Hráč, který první získá 6 her, získává sadu (např. 6:2). Musí však získat nejméně o dvě hry více než soupeř (např. 8:6). V roce 1965 James Van Alen vymyslel pro zrychlení hry tzv. tiebreak. Ten se hraje za stavu 6:6. Hráč potřebuje získat 7 bodů a o dva více než soupeř (např. 10:8). Vítěz tie-breaku získává sadu 7:6. Sady bez tie-breaku se hrají minimálně, a to v závěrečné sadě zápasu určitých turnajů. Cílem hry je získat požadovaný počet sad dříve než soupeř.

Samotná hra začíná podáním, které se provádí ze zadní základní čáry – baseline. Hráč, který podává si rukou nadhodí míček a udeří ho raketou dříve než dopadne na zem. Tento míček musí umístit, v případě že podává zprava, do levého soupeřova pole pro podání (čtverec za sítí na straně soupeře). V případě chybného podání má podávající opravné druhé podání. Změna podání nastává při získání hry pro jednoho z hráčů.

Poté, co bylo provedeno dobré podání, se hráči střídají v úderech, po nichž musí míček přeletět síť a dopadnout do soupeřova pole. Údery se opakují, dokud se některému z hráčů nepodaří zakončit tzv. vítězným úderem nebo dokud soupeř neudělá chybu.

Hwarangdo je asijské bojové umění pocházející z území nynější Koreje. Je kolem 2000 let staré . Zahrnuje velké množství bojových prvků z nejrůznějších bojových umění. V současné době prožívá svoji renesanci a některé jeho techniky jsou cvičeny a používány jako základní u bojových jednotek určených především pro plnění speciálních úkolů.

Historie

Nynější Korea, respektive Korejský poloostrov, byla kdysi rozdělena do tří království: Kogurjo, Pekče a Silla. Největší z nich bylo Kogurjo. Zabíralo celou plochu nynějšího Mandžuska a severní část Korejského poloostrova. V 5. století se Kogurju pokusilo ovládnout své menší sousedy. Pekče bylo téměř rozdrceno a donuceno posunout své hlavní město jižněji. Silla bylo neustále napadáno a zastrašováno. V průběhu historického vývoje však došlo k neobvyklému jevu. Království Silla se nepoddalo vojenskému nátlaku ze strany Kogurja a stalo se vedoucím korejským královstvím.

Království bylo sjednoceno a byly vytvořeny nové vojenské instituce s velmi silnou vojenskou mašinérií. Na předním místě mezi těmito institucemi byl Hwarang, který soustřeďoval jádro mladých mužů šlechtického původu. Tito muži byli předurčeni stát se generály, státníky a jinými vůdčími osobnostmi. Velké období tohoto sjednoceného království trvalo od roku 661 do roku 935 n.l. a bylo charakterizováno rychlým rozvojem země. V období, kdy bylo království Silla ohrožováno ze strany Koguryu, organizovala vláda za pomoci lidu pod vedením nejvyššího buddhistického mnicha v zemi Won Kwang Bopsa školu intelektuálního a vojenského myšlení a umění.

Tato škola nesla název HWARANG, což znamená ,,květina mužnosti‘‘. Do této klášterní školy poslal král Silly své syny a oddané vojáky, aby se vycvičili ve filozofickém myšlení a vojenském umění, které rozpracoval Won Kwang Bopsa. Za velkého přispění vojenského umění a morálních kodexů hlásaných zakladateli systému hwarangdo překonala tato malá země své mnohem větší a silnější sousedy (Kogurjo a Pekče) a ovládla celý poloostrov zvaný Korea na mnoho století. Dva z válečníků Hwarangu, Kui San a Chu Hwang, získali od Won Kwang Bopsa pět pravidel, kterým podřídil svůj život. K nim byly časem přidány další vlastnosti studentů hwarangdo. Od samého počátku byl Won Kwang Bopsův klášter střediskem výuky církevní víry, vysokým učením a cvičištěm pro zvládnutí vojenského umění.

Hwarang se stal korejskou verzí kodexu Bušidó, který byl populární v Japonsku. Zde byli cvičeni mnozí členové královské rodiny a mezi nejslavnějšími válečníky Hwarangu patřil například i generál Ioo Sin Kim. Za vlády dynastie Ri hwarangdo jako bojový systém upadl. Oficiálně bylo uznáváno pouze intelektuální umění a vědy. To vedlo k zákazu činnosti válečníků, kteří byli nuceni stáhnout se do buddhistických klášterů. Stejně tak jak byly chrámy a kláštery v Evropě středisky učenosti, sloužily buddhistické kláštery v Koreji k zachování fyzických i církevních aspektů hwarangdo. Hwarangdo zůstal v korejských chrámech až do počátku padesátých let. V tu dobu začali dva korejští bratři Joo Bang Lee a Joo Sang Lee studovat toto umění a přivezli je do Spojených států amerických. Tím v podstatě došlo k jeho znovuobjevení a popularizaci jako bojového umění s možností využít některé jeho techniky v soudobém boji muže proti muži.

Golf je venkovní sport, ve kterém samotný hráč nebo malá skupinka hraje malým golfovým míčkem do jamky a používá přitom různé hole. Pravidla golfu definují, že golfová „hra spočívá v hraní míčkem z odpaliště do jamky ranou nebo postupnými ranami v souladu s pravidly“. Má se za to, že golf pochází ze Skotska a byl hrán na Britských ostrovech po několik století. Přestože byl považován za hru pro elitu, v současné době získává širokou popularitu a počet hráčů po celém světě stále roste. Kvalifikované odhady hovoří o šedesáti milionech hráčů golfu na celém světě, což golf podle některých zdrojů řadí na druhé místo v žebříčku počtu hráčů – hned po volejbalu. Golf patří mezi olympijské sporty, poprvé byl zařazen do programu letních olympijských her 1900 a Paříži, a zůstal i na letních olympijských hrách 1904 v St. Louis. Znovu bude na programu olympijských her po 112 letech na letních olympijských hrách 2016 v Rio de Janeiro.

Golfové hřiště

Golfové hřiště se většinou skládá z 9 nebo 18 jamek. Slovo jamka může znamenat skutečnou díru v zemi, do které se má míček dostat, nebo část hřiště od daného odpaliště až k jemu příslušnému greenu, na kterém je vyvrtána jamka. Většina jamek má green od odpaliště příliš daleko na to, aby se dal zasáhnout první ranou, proto je mezi greenem a odpalištěm nízko sekaný pruh zvaný fairway, po kterém hráč postupuje k jamce. Mezi fairwayí a greenem je tzv. forgreen. Okolní nesekaná tráva se nazývá rough a tvoří další překážku. Z důvodu urychlení hry se většinou tráva okolo ferveje seká vysoko na semirough.

Green mezi dvěma bunkery

Na jamkách jsou rozmístěny různé překážky, což může být například bunker (písečná překážka), ze které se hraje jinak než z trávy, nebo vodní překážka (rybníky, potoky apod.). Tu dělíme na vodu příčnou a podélnou. V překážkách platí zvláštní pravidla, která znesnadňují hru, například v bunkru se hráč před samotným odpalem nesmí dotknout holí písku ani nesmí provést cvičný švih. Pokud míč zůstane v oblasti označené jako vodní překážka, může jej hráč hrát podle podobných pravidel jako v bunkeru, nebo s připočtením trestné rány z místa mimo překážku. Pokud míček skončí za označenými hranicemi hřiště, nelze jej z daného místa hrát.

Tráva na greenu je sekaná velice nízko, asi jen na 3 mm, takže míč se může po zemi koulet na vzdálenost několika metrů. Ráně na greenu, při které se míček nevznese do vzduchu, se říká putt (a ten se patuje). Greeny bývají různě zvlněné, což znesnadňuje správné míření. Samotná jamka má průměr 10,9 cm a měla by mít hloubku 10 cm. Vyztužuje se umělohmotnou vložkou, do které lze zapíchnout dlouhou tyč s vlajkou, která umožňuje viditelnost jamky i z velké vzdálenosti. Pozice jamky na greenu není stálá a může se den ode dne, i mezi jednotlivými koly turnaje, měnit.