Commodite.czInternetový portál, který Vám přináší informace o všem možném. Získejte tedy i Vy přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí.

Badminton je individuální olympijský raketový sport. Jeho přímým předchůdcem je indická poona. Při hře dva protivníci (respektive dvě dvojice) odpalují přes síť pomocí rakety opeřený míček a snaží se donutit protivníka k chybě. Chybou je zahrání míčku mimo vymezené území nebo neodehrání protivníkem správně zahraného míčku.

Badminton je jedním z nejrychlejších raketových sportů. Hráč musí mít postřeh a výbornou kondici. Během jediného zápasu často naběhá až několik kilometrů. Rychlost smeče přesahuje i 300 km/h; neoficiální světový rekord drží Číňan Fu Haifeng, který 3. 6. 2005 zasmečoval rychlostí 322 km/h, ve dvouhře je držitelem tohoto rekordu Indonésan Taufik Hidayat (305 km/h).

Historie

Badminton patří mezi nejstarší sporty na světě – první doložené záznamy o tomto sportu pocházejí ze 7. století, kdy Číňané provozovali hru zvanou Di-Dčijan-Dsi. Na podobném principu odbíjení opeřeného míčku byla hrána v Japonsku hra Cibane a v Koreji se potom badmintonový předchůdce jmenoval Tije-Kiča-Ki. Mimo asijský kontinent se badmintonu podobné hry provozovaly mezi indiány Severní, Střední i Jižní Ameriky a dokonce i ve středověké Evropě, kde však byla časem tato hra zapomenuta.

Dějiny moderního badmintonu se začaly psát hrou nazývanou jako poona, pojmenovanou podle indického města Puna, kde jej okolo roku 1850 „objevili“ britští vojáci. Ti hru přivezli do Anglie, kde o deset let později, v roce 1850 získala své současné jméno. Isaac Spratt svůj pamflet, ve kterém popisoval hru provozovanou v Badminton House vévodou z Beufortu, pojmenoval „Badminton Battledore – a new game“.

V roce 1934 byla založena IBF (International Badminton Federation, Mezinárodní federace badmintonu), 24. září 2006 přejmenovaná na BWF (Badminton World Federation).

Od roku 1992 byl badminton natrvalo přizván do rodiny olympijských sportů. Dosavadními českými olympijskými účastníky byli v Barceloně 1992 Tomasz Mendrek a Eva Lacinová, ke kterým se po šestnácti letech přidali v Pekingu 2008 Petr Koukal a Kristína Ludíková.

Basketbal, česky též košíková, je kolektivní míčový sport, ve kterém se dva týmy s pěti hráči na hřišti snaží získat co nejvíce bodů vhazováním míče do obroučky basketbalového koše a zabránit protihráčům, aby body získali.

Hru vytvořil v roce 1891 Dr. James Naismith pro zpestření zimní sportovní přípravy svých studentů. I přes to, že se v původní podobě jednalo o nepříliš dynamický sport (pravidla neumožňovala pohyb s míčem), získal si brzy značnou popularitu a rychle se rozšířil nejen po Spojených státech. V roce 1932 byla založena Mezinárodní basketbalová federace (International Basketball Federation). V roce 1936 byl basketbal zařazen na pořad olympijských her a od roku 1976 se koná i ženský basketbalový turnaj.

Historie

Basketbalový koš

V roce 1891 pracoval Dr. James Naismith jako učitel tělesné výchovy na Springfieldské YMCA International Training School. Byl požádán, zda-li by se nepokusil vymyslet kolektivní sport, který by mohl být v čase nepříznivého počasí provozován v tělocvičně. V prosinci Naismith představil svým studentům novou hru, jejíž pravidla shrnul do 13 bodů. Na protilehlé strany tělocvičny přibil ve výšce 10 stop koše na sběr broskví, k nim přistavil žebříky a dva žáky pověřil vyndaváním míče z košů. Naismith vysvětlil pravidla osmnácti žákům své třídy a vyzval Franka Mahana a Duncana Pattona, aby si vybrali osm spoluhráčů a stranu, kdo kam bude hrát. R. Chase proměnil střelecký pokus ze střední části hřiště a historicky první zápas skončil výsledkem 1:0.

U studentů si nový sport okamžitě získal oblibu a i z dalších škol brzy začaly chodit dotazy na pravidla. To vedlo k jejich vydání ve školním časopisu „Triangle“ 15. ledna 1892.

-Jedna z největších nadějí českého basketbalu Johny Vacha jr. má před sebou skvěle nastartovanou kariéru, v roce 2012 přislíbil účast v zámořském draftu do NBA.

Záhy se sport rozšířil i mimo území USA. V roce 1893 se hrál ve Francii, 1896 v Brazílii, 1897 v Čechách, 1900 v Austrálii, Číně, Japonsku, 1901 v Íránu.

Squash [skvoš] je hra pro dva hráče podobná tenisu. Hraje se na uzavřeném hřišti speciálními raketami a míčkem na squash.

Charakteristika hry

Zápas se hraje na 2 až 3 vítězné sety, podle volby organizátorů soutěže. Set získá hráč, který dosáhne jako první 11 bodů. Jestliže skóre dosáhne stavu 10:10, tak přijímající hráč rozhodne, zda se bude hrát do jedenácti bodů, nebo do dvanácti. V druhém případě k výhře hráč musí mít o 2 body více než protihráč (např.: 12/10, 13/11…). Bod může získat, po změně pravidel v roce 2007, při výměně podávající i přijímající hráč. Pokud podávající hráč vyhraje výměnu, získá bod a nadále mu zůstává podání, vyhraje-li výměnu přijímající, získá bod a stane se podávajícím. Vítězem utkání je hráč, který získal stanovený počet setů.

Hra

Hrací pole.

Samotná hra začíná podáním, které se provádí z malého čtverce na hřišti, ve kterém musí hráč stát alespoň jednou nohou. Hráč, který podává poprvé (v setu nebo po ztrátě), si může vybrat, zda se bude podávat z levé nebo pravé strany. Pokud však podává vícekrát v řadě, musí strany pravidelně každé podání střídat. Při podání si hráč míček rukou nebo raketou nadhodí a odpálí ho na přední stěnu mezi prostřední dělící čáru a vrchní autovou čáru. Míček (pokud ho neodpálí přijímající volejem) musí po odrazu z přední stěny dopadnout do většího protilehlého obdélníku, než stojí podávající. Než míček dopadne, může se odrazit i o další stěny.

Poté, co bylo provedeno dobré podání, se hráči střídají v úderech, dokud jeden nestihne nebo nesprávně odpálí míček anebo se dopustí jiného přestupku. Při hře se míček může libovolně odrážet od stěn s jakýmkoliv počtem dotyků. Může však jenom jednou dopadnout na zem. Jedním ze základních pravidel je, že míček se musí vždy dotknout přední stěny a nezáleží na tom, jestli se dotkne nejprve boční či zadní nebo jenom přední stěny. Dále při odpálení míčku hráčem se míček nesmí dotknout země dříve než přední stěny.

Pokud nechceme ztrácet body musí se nám odehrané údery „vejít“ do hřiště, přičemž čára je ve squashi špatný míč. Na přední stěně se míček nesmí dostat na nebo pod nejnižší a na nebo nad nejvyšší čáru. Na zadní a bočních stěnách se míček nesmí dostat na nebo nad vrchní čáry popřípadě do vrchní sítě. Pokud při hře hráč nezasáhne míček, může učinit opakované pokusy o jeho zasažení.

Při zahájení druhého a každého následujícího setu podává jako první vítěz předchozího setu.

Hřiště a vybavení

Squashový kurt je dlouhý 9,75 m a široký 6,40 m. Zadní stěna kurtu bývá většinou průhledná. Na přední straně je spodní lišta, která má jiný zvuk pokud ji trefíme a je vysoká 48 cm. Pokud je tato lišta zasažena ve hře jedná se o aut.

Raketa pro squash je trošku větší a těžší než raketa pro badminton, ale je menší a lehčí než raketa na tenis. Rozměry rakety jsou: Max. délka – 686 mm Max. šířka – 215 mm Max. délka výpletu – 390 mm Max. plocha výpletu – 500 mm2. Max. hmotnost – 255 g

Míč na squash má průměr 40 mm a hmotnost 24 g. Dále se míčky rozeznávají podle odskoku či odrazu o stěny. Tento odraz reprezentuje barevná tečka na míčku. Začínající hráči používají nejčastěji míček s modrou nebo červenou tečkou, protože se velmi dobře odráží a odskakuje. Naproti tomu velmi dobří hráči, používají míček s jednou nebo dvěma žlutými tečkami, který skáče velmi málo (je tzv. pomalý). Všechny míčky po zahřátí na svou optimální teplotu se odráží zhruba stejně. Rozdíl je v tom, že každý míček má tuto provozní teplotu jinou. Začínající hráči nedokáží během hry zahřát míček tak jako hráči pokročilejší, proto používají výše zmíněné míčky s modrou nebo červenou tečkou, které se dobře odráží již ve studeném stavu.

Airsoft je moderní druh vojenského sportu podobný paintballu, místo munice s barvou se v něm však používají malé plastovo-keramické kuličky, které jsou levnější. Airsoft se hraje v mnoha pojetích od čistě sportovního po napodobování reálných vojenských jednotek včetně stejné výstroje a výcviku (tzv. military).

Historie

Kořeny airsoftu sahají do Východní Asie konce 80. let 20. století, obzvlášť pak do Japonska, kde bylo vzhledem k místním zákonům pořizování ostrých zbraní velmi obtížné. Japonci proto hledali jinou alternativu. Airsoft je v mnoha oblastech Asie dodnes velmi oblíbený (např. Japonsko, Čína, Hong Kong, Tchajwan, Macao, Jižní Korea a také v některých částech Filipín a Indonésie). Většina airsoftových zbraní a příslušenství pochází právě z těchto zemí.

Na počátku se vyráběly jen reálně vypadající dekorační modely, později se začaly sériově vyrábět funkční modely. Nejdříve se vyráběly manuální zbraně, poté již i plynové semi-automatické a plně automatické. Průlom přinesla firma Tokyo Marui s vynálezem systému AEG (viz níže).

Pravidla

Hra je založena na čestném chování hráčů – pokud je hráč zasažen či jiným dovoleným způsobem „zabit“, musí se sám přiznat (zásah často ostatní hráči nemohou vyhodnotit) – hráč musí zřetelně nahlas ohlásit „mám“, „zásah“ nebo „jsem mrtvej“, zvednout obě ruce a nejkratší cestou odejít k tzv. „mrtvolišti“, (respawn), kde s ostatními vyřazenými hráči čeká do konce hry (přičemž nesmí nijak komunikovat s dosud „živými“ spoluhráči ani se jinak zapojit do probíhající hry). Na „mrtvoly“ je zakázáno střílet, živí hráči se za mrtvé nesmí vydávat.

Ve hře je zakázáno jakékoli tělesné napadání ostatních hráčů či jiné agresivní chování.

Cílem jedné hry je splnění předem stanoveného úkolu vycházejícího z typických vojenských scénářů, například eliminace soupeřova týmu, získání vlajky, záchranná mise, pozorovací mise, bránění objektu, obsazení objektu atd.

Způsoby smrti

Hráče lze „zabít“ (vyřadit ze hry) následujícími způsoby:

Zásah kuličkou – Hráč je vyřazen, pokud je zasažen vystřelenou kuličkou do jakékoli části těla či výstroje (včetně batohů, sumek atp.) kromě zbraně(podle předchozí dohody lze hrát i na zásah do zbraně – hráč nahlas řekne „zbraň“ a je odkázán na záložní zbraň).

Zásah střepinou – Pokud v okruhu 5 m od hráče na otevřeném prostranství, nebo v okruhu 10 m v uzavřené místnosti dopadla imitace výbušniny (granátu), hráč je mrtvý. Dalším možným způsobem zasažení střepinou může být zasažení imitací střepiny i na větší vzdálenosti než jsou uvedené (např. při použití sádrové pyrotechniky).

Bodnutí – Bodnutím se myslí plácnutí rukou (imitování dýky) či dotyk zbraní (imitování bajonetu). Bodnutí platí pouze v případě, kdy o útočníkovi oběť neví (tzn. nejčastěji zezadu).

Vzdání se – Pokud nemá hráč prakticky žádnou naději na útěk či na záchranu života, může se sám vzdát. Nejčastěji to bývá, když ho k tomu někdo z nepřátelské strany vyzve.

V každém případě však závisí na scénáři a domluvě před samotnou hrou.

Lední hokej (někdy prostě jen hokej), je týmový sport hraný na ledě. Je to jeden z nejrychlejších sportů na světě. Hráči na bruslích dosahují vysokých rychlostí a vystřelený puk někdy přesáhne i rychlost 160 km/h.

Hokej vznikl koncem 19. století v Kanadě, ale brzy se rozšířil i do Evropy (hlavně severní a střední) a později částečně i do Asie. První záznam o hokejovém utkání, konaném na známém místě a ve známý čas, se zaznamenaným výsledkem mezi dvěma týmy se uskutečnilo 3. března 1875 v Montrealu na Victoria Skating Rink.

Hra

Hokejový puk

Lední hokej hraje na hokejovém hřišti šest hráčů za každý tým, všichni hráči mají brusle. Cílem hry je vstřelit více gólů než soupeř. Hraje se malým, tvrdým gumovým kotoučem, který se nazývá puk. Hráči kontrolují puk dlouhými holemi s čepelí tzv. hokejkami. Hokejka je na svém dolním konci zahnutá. Hráči také mohou měnit směr pohybu puku svým tělem, včetně rukou či bruslí. Platné jsou dvě výjimky. První je zákaz přihrát rukou puk svému spoluhráči mimo obranné pásmo. A za druhé nesmějí vstřelit puk do branky úmyslně čímkoliv jiným než hokejkou. Jeden z šesti hráčů je brankář, jehož hlavním úkolem je nepustit puk do branky. Brankář má speciální vybavení a má zvláštní práva, jako je možnost přikrýt puk a tím zastavit hru. Každý tým může mít v zápise (na soupisce jich může mít ovšem neomezeně) maximálně 22 hráčů, z nichž 2 jsou brankáři. Střídání hráčů je možno kdykoliv i během hry i v time-outu.

Zbylých pět hráčů se dělí na tři útočníky a dva obránce. Útočnické pozice jsou levé křídlo, střední útočník a pravé křídlo. Útočníci spolu většinou hrají v útočných řadách (hovorově lajnách), kde jsou vždy tři útočníci spolu. Často se vyměňuje celá pětka hráčů najednou. Optimální délka jednoho střídání je necelá minuta. Většina týmů hraje na čtyři útočné řady a tři obrané dvojice. To se však může v různých zemích měnit.

Důležitou součástí hry jsou rozhodčí. Bývají tři – jeden hlavní a dva čároví. Hlavní má na starost regulérnost hry – fauly. V některých soutěžích jsou hlavní rozhodčí dva. Například v NHL nebo i třeba v české extralize.

Hrazení (mantinely) okolo hřiště napomáhají udržet puk ve hře, i díky nim hra často trvá několik minut bez přerušení. Když je hra zastavena, pokračuje se vhazováním. V hokeji jsou dvě základní pravidla, která omezují pohyb puku. Je to zakázané uvolnění a postavení mimo hru.

Zbývající vlastnosti hry jsou do značné míry závislé na přesných pravidlech, která jsou použita. Dvě nejdůležitější jsou od Mezinárodní hokejové federace (IIHF) a od severoamerické NHL, která je často považována za nejlepší profesionální ligu na světě. Pravidla českého hokeje jsou prakticky shodná s pravidly IIHF.

Pro úpravu ledové plochy se od 50. let 20. století používají rolby.

Florbal je kolektivní halový sport podobný pozemnímu hokeji. Hraje se na hřišti o rozměrech 40×20 metrů s lehkým dutým plastovým míčkem. Při standartní herní situaci je z každého týmu na hřišti v jeden moment pět hráčů v poli a jeden brankář. Hráči mají speciální florbalové hole a snaží se vstřelit protivníkovi gól. Brankáři hokejku nemají.

Historie florbalu

I když florbal vznikl původně v USA, je za kolébku tohoto sportu považováno Švédsko. Zde se v 70. letech 20. století začal, pod názvem innebandy hrát organizovaně a rychle si získal obrovskou popularitu. Další zemí, kde si hra brzo získala popularitu, bylo Finsko (pod názvem salibandy) a Švýcarsko (unihockey). S rozdílnými názvy se také mírně lišila pravidla, největší rozdíl byl ve švýcarské verzi, kde i brankář používal hokejku. Ke sjednocení pravidel došlo v roce 1986 v souvislosti se založením Mezinárodní florbalové federace.

Švédsko udává směr ve vývoji dnešního florbalu a má nejvíce registrovaných florbalistů na světě. Česká florbalová unie je z hlediska počtu členů na třetím místě za druhými Finy a před čtvrtými Švýcary.

Zajímavostí je, že děrovaný míček nevynalezli Švédové, Finové ani Švýcaři, ale Američané, kteří používali plastový děrovaný míček ke trénování baseballu; tento míček byl původně přibližně dvakrát větší.

Tenis (angl. tennis < angl. tenes, tenetz < fr. tenez! = nate, berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči je dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Rozlišuje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž. Soupeři stojí proti sobě, na obdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou tak, aby jej soupeř nemohl v rámci pravidel vrátit.

Pravidla

Charakteristika hry

Tenis je velmi elegantní míčová hra, kterou mohou hrát dva nebo čtyři hráči. Ke hře je zapotřebí tenisová raketa, míček, tenisový dvorec a síť. Hráči tenisu mohou být jakéhokoliv věku, výšky, váhy či pohlaví. Avšak na profesionální úrovni hrají muži a ženy zvlášť, výjimku však tvoří turnaje, kde proti sobě ve čtyřhře nastoupí muž i žena na každé straně. Této čtyřhře se říká „smíšená čtyřhra“,„mix“. Hlavním úkolem je co nejlépe vrátit míč na soupeřovu polovinu dvorce tak, aby ho soupeř vůbec nezahrál či nedoběhl, případně aby mu vrácení míče dělalo potíže. Ve srovnání s jinými sporty se tenis hraje se střední intenzitou. Zápas může trvat desítky minut, ale taky klidně několik hodin. Při tenisové hře se rozvíjí vůle, cílevědomost, rychlý odhad situace, spoléhání na svoji fyzickou připravenost, taktické myšlení, schopnost dlouhého soustředění a hlavně vnitřní klid.

Hra

Tenisový servis

Získá-li hráč bod, je stav 15:0; získá-li druhý, je stav 30:0; získá-li třetí, je stav 40:0; získá-li čtvrtý bod, vyhrává hru. Pokud je stav 40:40, tzv. shoda, nejbližší bod se počítá jako výhoda pro toho hráče, který jej získal. Získá-li týž hráč následující bod, vyhrává hru. Když jej nezíská, je opět shoda. Zápas se hraje nejčastěji na 2 vítězné sady. Organizátor soutěže však může rozhodnout jinak, v tom případě pak hráč potřebuje k vítězství získat sady 3, např. muži na grandslamových turnajích nebo v utkáních Davisova poháru. Hráč, který první získá 6 her, získává sadu (např. 6:2). Musí však získat nejméně o dvě hry více než soupeř (např. 8:6). V roce 1965 James Van Alen vymyslel pro zrychlení hry tzv. tiebreak. Ten se hraje za stavu 6:6. Hráč potřebuje získat 7 bodů a o dva více než soupeř (např. 10:8). Vítěz tie-breaku získává sadu 7:6. Sady bez tie-breaku se hrají minimálně, a to v závěrečné sadě zápasu určitých turnajů. Cílem hry je získat požadovaný počet sad dříve než soupeř.

Samotná hra začíná podáním, které se provádí ze zadní základní čáry – baseline. Hráč, který podává si rukou nadhodí míček a udeří ho raketou dříve než dopadne na zem. Tento míček musí umístit, v případě že podává zprava, do levého soupeřova pole pro podání (čtverec za sítí na straně soupeře). V případě chybného podání má podávající opravné druhé podání. Změna podání nastává při získání hry pro jednoho z hráčů.

Poté, co bylo provedeno dobré podání, se hráči střídají v úderech, po nichž musí míček přeletět síť a dopadnout do soupeřova pole. Údery se opakují, dokud se některému z hráčů nepodaří zakončit tzv. vítězným úderem nebo dokud soupeř neudělá chybu.

Golf je venkovní sport, ve kterém samotný hráč nebo malá skupinka hraje malým golfovým míčkem do jamky a používá přitom různé hole. Pravidla golfu definují, že golfová „hra spočívá v hraní míčkem z odpaliště do jamky ranou nebo postupnými ranami v souladu s pravidly“. Má se za to, že golf pochází ze Skotska a byl hrán na Britských ostrovech po několik století. Přestože byl považován za hru pro elitu, v současné době získává širokou popularitu a počet hráčů po celém světě stále roste. Kvalifikované odhady hovoří o šedesáti milionech hráčů golfu na celém světě, což golf podle některých zdrojů řadí na druhé místo v žebříčku počtu hráčů – hned po volejbalu. Golf patří mezi olympijské sporty, poprvé byl zařazen do programu letních olympijských her 1900 a Paříži, a zůstal i na letních olympijských hrách 1904 v St. Louis. Znovu bude na programu olympijských her po 112 letech na letních olympijských hrách 2016 v Rio de Janeiro.

Golfové hřiště

Golfové hřiště se většinou skládá z 9 nebo 18 jamek. Slovo jamka může znamenat skutečnou díru v zemi, do které se má míček dostat, nebo část hřiště od daného odpaliště až k jemu příslušnému greenu, na kterém je vyvrtána jamka. Většina jamek má green od odpaliště příliš daleko na to, aby se dal zasáhnout první ranou, proto je mezi greenem a odpalištěm nízko sekaný pruh zvaný fairway, po kterém hráč postupuje k jamce. Mezi fairwayí a greenem je tzv. forgreen. Okolní nesekaná tráva se nazývá rough a tvoří další překážku. Z důvodu urychlení hry se většinou tráva okolo ferveje seká vysoko na semirough.

Green mezi dvěma bunkery

Na jamkách jsou rozmístěny různé překážky, což může být například bunker (písečná překážka), ze které se hraje jinak než z trávy, nebo vodní překážka (rybníky, potoky apod.). Tu dělíme na vodu příčnou a podélnou. V překážkách platí zvláštní pravidla, která znesnadňují hru, například v bunkru se hráč před samotným odpalem nesmí dotknout holí písku ani nesmí provést cvičný švih. Pokud míč zůstane v oblasti označené jako vodní překážka, může jej hráč hrát podle podobných pravidel jako v bunkeru, nebo s připočtením trestné rány z místa mimo překážku. Pokud míček skončí za označenými hranicemi hřiště, nelze jej z daného místa hrát.

Tráva na greenu je sekaná velice nízko, asi jen na 3 mm, takže míč se může po zemi koulet na vzdálenost několika metrů. Ráně na greenu, při které se míček nevznese do vzduchu, se říká putt (a ten se patuje). Greeny bývají různě zvlněné, což znesnadňuje správné míření. Samotná jamka má průměr 10,9 cm a měla by mít hloubku 10 cm. Vyztužuje se umělohmotnou vložkou, do které lze zapíchnout dlouhou tyč s vlajkou, která umožňuje viditelnost jamky i z velké vzdálenosti. Pozice jamky na greenu není stálá a může se den ode dne, i mezi jednotlivými koly turnaje, měnit.

Paintball je sport či zábava, při které je cílem vyřadit protivníka zasažením kuličkou s barvou vystřelenou z paintballové zbraně (značkovače).

Popis sportu

Hráči paintballu

Jedná se o bezkontaktní adrenalinový sport, při němž je k vyřazení protihráčů používáno zbraní, které střílejí želatinové kuličky ráže 0,68 palce (1,73 cm). Tyto kuličky jsou ze zbraně vypuzovány expandujícím stlačeným vzduchem nebo CO². Kulička je tvořena pevnou skořápkou na bázi celuloidu, který se používá při výrobě potahovaných pilulek. Uvnitř obsahuje kulička netoxické vodou rozpustné barvivo rozličných barev. Při zásahu cíle skořápka kuličky praská a v okolí zásahu je potřísněné barvivem. Tímto způsobem je zasažený (označený) hráč vyřazen ze hry a odchází mimo hřiště do předem určeného prostoru. Zbraně mohou v závislosti na typu zasahovat cíle až na 50 i 80 metrů. Standardní rychlost kuličky v momentu kdy opouští hlaveň (úsťová rychlost) je 300 fps (stopy za vteřinu). Zbraně mohou být upravovány i na rychlost vyšší.

Pro srovnání:

300 fps odpovídá 91 m/s, tj. 324 km/h

Dle zkušeností i ze zásahu na větší vzdálenosti mohou vznikat modřiny, hráče ale většinou motivují k lepšímu sledování herní situace v příští hře a málokoho odradí.

Jedná se o kolektivní sport kde je důležitá spolupráce jednotlivých hráčů.

Historie

Tento sport vznikl podle jednoho příběhu mezi rančery v Austálii, kteří při počítání velkých stád dobytka k jeho značkování používali primitivních paintballových zbraní. Časem začali střílet jeden po druhém a vznikla akční adrenalinová zábava. Druhý příběh o vzniku paintballu nachází jeho pravzor v tréninku soubojů se střelnou zbraní – krátkou předovkou, která ale střílela voskové projektily. Účastníci cvičného souboje byli tehdy oblečeni do těžkých kabátců a helmy ne nepodobné těm, které se dnes používají na dnešních paintballových hřištích. Konečně třetí příběh o vzniku paintballu hovoří o předchůdcích paintballových zbraní jako o lesnických značkovačích stromů určených k poražení.