Commodite.czInternetový portál, který Vám přináší informace o všem možném. Získejte tedy i Vy přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí.

Muay Thai, známý též jako thajský box (thaibox) je thajské fullkontaktní bojové umění.

Vyvinulo se patrně z čínských bojových umění a v Thajsku si získalo obrovskou popularitu. Původně se souboje odehrávaly převážně na tržištích. Později začaly vznikat specializované stadiony a zápas se přesunul do klasického ringu.

Jedná se o jeden z nejtvrdších bojových sportů. Jsou povoleny údery lokty a koleny. Kromě suspenzoru, chrániče zubů a rukavic se nepoužívají žádné chrániče a bojovníci nastupují k zápasu bosí. Souboj trvá pět kol po třech minutách. Jednotlivá kola jsou oddělena dvouminutovou přestávkou.

Boj v Muay Thai

Každý zápas začíná tradičním zahajovacím ceremoniálem vai-kru (tanec-modlitba). Bojovníci Muay-Thai nosí z provazu upletené čelenky mong-kol.

Thajský box neboli Muay-Thai je bojové umění staré více než tisíc let. Jeho základními „zbraněmi“ jsou pěsti, lokty, kolena a nohy, což vlastně platilo odjakživa a platí to i v současnosti. Tento bojový sport vznikl zřejmě během neustálých bojů Thajců se sousedními kmeny Barmánců, Khmérů a Vietnamců, neboť správně zvládnutá technika boje muže proti muži poskytovala velké výhody tomu, kdo ji uměl nejlépe. V tomto století se stal thajský box atraktivním bojovým sportem, v samotné zemi původu je stejně oblíbený stejně, jako u nás hokej a skoro každý Thajec ovládá přinejmenším jeho nejdůležitější základy.

Každý zápas začíná rituálem Vai Khru (tzv. vyhánění strachu ze srdce) a jeho hlavním cílem je, aby se bojovník připravil a plně soustředil na nadcházející souboj s nemilosrdným protivníkem. Poté oba boxeři zamíří do protilehlých rohů ringu, kde jim trenéři udělí poslední pokyny před zápasem. Samotný zápas je rozložen na pět kol po třech minutách s přestávkami o délce jedné minuty a dvaceti sekund. Na konci každého kola je proveden součet bodů a vítěz je pak určen podle celkového počtu získaných bodů, pokud se ovšem každý ze zápasníků udrží do konce zápasu při vědomí; nezřídka se totiž stává, že je jeden z boxerů knokautován a padne bezvládně na podlahu ringu. V takovém případě – stejně jako v klasickém boxu – počítá hlavní rozhodčí do deseti, a pokud se zápasník nezvedne, je zápas automaticky ukončen a soupeř je vyhlášen vítězem.

V České republice se thajský box provozuje na profesionální úrovni a zájem o něj stále narůstá. Ve světě jsou na prvním místě Thajci, Američané a státy bývalého Sovětského svazu, naše země se však drží přinejmenším v první patnáctce těch nejlepších. Svědčí o tom i množství titulů, které si naši bojovníci přivezli z mnoha turnajů, každoročně pořádaných v různých zemích. Úspěchy mají i v kolébce tohoto bojového sportu, v samotném Thajsku.

Styl Moderní arnis je bojové umění, které založil filipínec Remy Amador Presas. Vyvinul je ze stylu arnis, rozšířeného na Filipínách.

Rozdělení stylu

Moderní arnis se ve své výuce dělí na dvě části: moderní arnis a klasický arnis. Moderní Arnis se zaměřuje především na snadno dostupné zbraně (nůž, pásek, propisovací tužka, vycházková hůl,…). Druhá část stylu Moderní Arnis je věnována klasickému arnisu, kde se výuka soustředí také na tradiční zbraně válečníků (mačety, meče,…). Obě složky obsahují boj s tyčí, která je pro arnis obecně hlavní zbraní. Rozdíl není pouze ve zbraních, je mnoho drobností, kterými se styly liší. Stručně řečeno, moderní arnis odpovídá svému přívlastku a je proti klasickému arnisu v některých věcech přímočařejší, zatímco klasický arnis se drží původního, tradičního stylu.

Výuka

Cvičenec Moderního arnisu je připravován na nejrůznější situace, se kterými se může v boji setkat. Ve výuce tohoto stylu je kladen poměrně velký důraz na boj s tyčí (dvěma tyčemi). Což neznamená, že se cvičenec učí dovednost jen s touto zbraní. Celá výuka jde od tyčí, přes nože a krátké meče (Espada y daga), až po přímo navazující techniky neozbrojeného boje (panantukan, sikaran, kadena de mano, tuloy nga trangkada, dumog).

Neozbrojený boj je částečně podobný boxu, nebo spíše thai boxu. Obsahuje i část nazvanou „kadena de mano“, což v překladu znamená míhající se ruce. Jde o velmi efektivní techniky, které využívají spíše rychlost než sílu. Součástí neozbrojeného boje je kromě jiného také filipínský zápas – dumog. V nižších technických stupních je součástí zkoušek i sebeobrana.

Ozbrojenou část výuky vyplňují již zmíněné techniky s tyčí (dvěma tyčemi), nožem, krátkým mečem, ale také techniky např. s propisovací tužkou, páskem, či jinými předměty denní potřeby.

Velkou výhodou tohoto bojového umění je, že se cvičenec naučí pohybový princip, který použije když má zbraň i bez ní. Dalším prvkem návaznost. Lze tedy bojovat se zbraní, ale v případě, že o ni během střetu bojovník přijde, pokračuje bez ní. Moderní arnis je bojové umění, ne sport. Proto zde neexistují žádná sportovní pravidla, jako například zakázané údery pod pás apod.

Kung-fu (功夫 , pinyin gongfu) je výraz, kterým se mimo Čínu souhrnně označuje široké spektrum čínských bojových umění se zbraní i beze zbraně, působících navenek jak tvrdě, tak měkce, jak agresivně, tak umírněně.

Historie

Kung-fu a další podobné dálně-východní bojové techniky byly ovlivněny starověkým indickým bojovým uměním zvaným kalaripayattu (český přepis kalaripajattu). Původ kalaripayattu není zcela jasný. Podle některých japonských historiků bylo indické bojové umění dokonce ovlivněno i tradičním řeckým způsobem zápasu nazvaným pankration, který přinesl do Indie během svých výbojů Alexandr Veliký. Již předtím praktikovala indická válečnická kasta kšatrijů bojové umění, které se postupně vyvinulo v karapaito, jež se následně po staletích transformovalo v umění známé jako kalaripayattu.

Tento názor podporuje i tradiční legenda o původu kung-fu. Podle tradice se v 6. století jihoindický princ Bódhidharma, který ovládal karapaito, stal buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tu šířil učení později známé jako čchanový buddhismus, ze kterého se po importu do Japonska vyvinul zenový buddhismus. V Číně se usadil v klášteře Šao-lin. Bódhidharma jako buddhistický mnich bojové umění nepoužíval, když však viděl zubožený fyzický stav tamějších mnichů, naučil je bojovým technikám, aby jim pomohl zlepšit tělesnou kondici. Mniši v šaolinském klášteře Bódhidharmovy cviky dále rozvíjeli a přijímali vlivy od příchozích z celé Číny. Postupně se tak vyvinuly mnohé šaolinské styly a klášter Šao-lin se stal jejich centrem.

Kromě čchanového buddhismu se při výuce různých stylů užívají i jiné čínské filosofické, kosmologické a medicínské systémy. Jde např. o taoismus, dualitu Jin a Jang znaku tchaj-ťi, osm trigramů a 64 hexagramů Knihy proměn (I-ťing), Pětici proměn (prvků) – země, oheň, dřevo, voda a kov, Dvanáct znamení čínského zvěrokruhu, nauka o principu čchi, akupunkturních bodech a drahách.

Správně se slovo „kung-fu“ (gongfu) překládá jako dovednost získaná dlouhou a namáhavou prací. Je možné jej použít v souvislosti s libovolným řemeslam nebo uměním, například s uměním aranžování květin. V samotné čínštině se pro bojová (válečná) umění používá výraz wu-šu (wushu), nebo i čchüan-fa.

Wu-šu (武术 , pinyin wushu) je standardizovaný výraz doporučovaný čínskou vládou pro bojové, sportovní i exhibiční formy, a tak se s rozšířením tohoto výrazu mimo Čínu stal synonymem spíše pro formy sportovní a exhibiční, včetně tech nejmodernějších, připomínajících gymnastiku. Ty někdy příliš nedbají na sebeobranný a zdravotní aspekt, jenž je základem tradičních stylů, ale spíše na efektnost pohybů. Můžeme se setkat s tím, že učitelé tradičních stylů mimo Čínu se proto od tohoto výrazu distancují a nadále používají pro své bojové styly souhrnné označení gongfu.

Cvičení wu-šu klade velký důraz na postupný a individuální rozvoj jedince po všech stránkách, ať už fyzických či mentálních. Prioritou tradičních wu-šu stylů je bojový aspekt v reálných podmínkách.

Krav Maga (hebrejsky קרב מגע, boj zblízka / spojit se s bojem) je systém sebeobrany, který představuje oficiální soustavu technik vypracovaných pro sebeobranu a boj zblízka Izraelských obranných sil (IOS), izraelské národní policie a dalších izraelských bezpečnostních složek. Krav Maga bylo zařazeno do učebních osnov izraelských středních škol, jeho techniky jsou předváděny a nacvičovány ve výchovných a naučných institucích řízených izraelským ministerstvem školství. Krav Maga není sport, ale příprava na boj zblízka na život a na smrt.

Bojový systém Krav Maga

Krav Maga je moderní, praktickou, prověřenou soustavou sebeobraných technik, pečlivě koncipovaných tak, aby odpovídaly podmínkám současného, rychle se měnícího světa. Vyznačuje se natolik logickým a koherentním přístupem ke konfliktním situacím a sebeobranným technikám, že potenciálnímu praktikantovi umožňuje dosáhnout relativně vysokého stupně dovedností v poměrně krátkém čase. Celý systém je zpracován do tří proudů – pro užití v ozbrojených silách, policejními složkami a v civilní sféře. Díky tomu získalo umění Krav Maga vysoké uznání ze strany jak zkušených borců boje zblízka, tak od expertů bojových umění, od vojenských a policejních autorit, a to jak pro vysokou praktickou aplikovatelnost, tak pro jednoduchost a realistický, od všeho zbytečného balastu oproštěný přístup k otázce osobní bezpečnosti. Krav Maga se díky svým vynikajícím charakteristikám prezentuje jako ideální souhrn sebeobranných metod pro muže i ženy, osoby mladé i staré, pro lidi více či méně fyzicky vybavené.

Celý systém Krav Magy v sobě slučuje dvě integrální a na sebe navazující části: sebeobranu a boj zblízka v konfliktní situaci.

Krav Maga učí především reálný boj muže proti muži, a to i v případech asymetrického boje, kdy je protivník ozbrojen – nožem, holí, palicí, střelnou zbraní či granátem, v přečíslení počtem protivníků, či v jiné taktické výhodě, jež by ve sportu byla považována za neetickou. Krav Maga předvádí a učí i zákroky podnikané ve prospěch třetí osoby a demonstruje, jak má člověk reagovat, je-li napaden dvěma ozbrojenými útočníky.

Tvůrcem celého systému Krav Maga je Imi Lichtenfeld, původem z Bratislavy.

Základní pravidla

Podstatou celého systému je naučit se registrovat vyhrocenou situaci a vycítit nebezpečí možného napadení. Zejména mladí lidé jsou velmi výbušní a potřebují se učit sebeovládání a potlačovat v sobě tendenci řešit konfrontace násilím.

Aplikace tohoto principu v praxi tedy znamená, že nejprve je nutné pokusit se fyzické konfrontaci vyhnout. Pokud však dojde k napadení je nutné odpovědět přiměřenou silou k dostatečnému odvrácení hrozby a vymanit se z nebezpečí.

K dalším pravidlům systému Krav Maga patří:

Nezranit se – v případě zranění hledat způsoby, jak útočníka paralyzovat i za změněných podmínek.

Zachovat zdrženlivost – nevychloubat se svou znalostí sebeobranných technik a vyhýbat se zbytečným konfliktům. Ovládat své ego a kontrolovat pohnutky vlastní mysli. Být ochoten přijmout kritiku a dokázat se řídit pokyny druhých.

Reagovat správně – dělat správné věci na správných místech ve správný čas. Vyřešit efektivně konfliktní situaci znamená nejen využít ve střetnutí všechny své schopnosti a znalosti, ale i zakalkulovat a maximálně zužitkovat vše, co se nachází v místě konfliktu.

Být výkonný – to jest výkonný natolik, aby nebylo nutné protivníka zabít. Trénovaný praktik Krav Magy nemusí nezbytně svému protivníkovi způsobit zranění a konflikt dokáže řešit rychle a účinně. Snaží se i v nebezpečných situacích vidět v protivníkovi svého bližního. Na druhé straně plně respektuje odedávna platný zákon: Chce-li tě někdo zabít, zabij ho ty dříve!, platný v situacích, kdy v boji o holý život neexistuje jiná alternativa.

Aikido (合気道, Aikidó) je japonské umění sebeobrany. Je založeno na myšlence neagresivity, rozvíjí cvičícího jedince po fyzické i psychické stránce.

Název je složen ze tří japonských znaků:

合 – ai – harmonie

気 – ki – energie

道 – dó – cesta.

Historie

Již na počátku devátého století na císařském dvoře vznikly základy bojového umění, ze kterého později vzniklo Aikido. Byly to metody úderů a tlaků na nervová centra ve spojení s páčením kloubů a využíváním pohybu útočníka. Toto umění se nazývalo Aiki jutsu a později neslo označení Daito ryu. Kořeny tohoto umění vycházejí z rodokmenové linie starého samurajského rodu Minamoto, který byl velmi významným v dějinách japonské historie. Ale za jeho tvůrce a zakladatele je považován Morihei Uešiba (Ó-sensei). Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele – současný Doshu Moriteru Uešiba. Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-Aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dódžó v rámci linie aikikai je Honbu dódžó (Hombu dojo) v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba. První evropskou zemí, odkud se aikido začalo dále šířit po starém kontinentu, byla Francie. V počátcích většinou aikidistické oddíly vznikaly při judistických oddílech. První generace evropských aikidistů z 60. a 70. let měla většinou za sebou judistickou či karatistickou minulost. Mnozí vrcholoví judisté a karatisté se po skončení své sportovní kariéry věnují aikidu jako blízké nesoutěžní formě bojového umění, které je založeno na podobných principech a přitom nevyžaduje příliš velké svalové vypětí. Zřejmě nejvíce se o popularizaci Aikido mimo Japonsko zasloužil americký herec Steven Seagal (7. dan). Dalším známým evropským šihanem je Christian Tissier (Francie, 7. dan)

Technika

Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizontálními, vertikálními a diagonálními, cirkulárními, sférickými i spirálovými pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž-tantó, meč-bokken, hůl-džó).

Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly a učitelé v detailech i názvosloví liší. Ve většině případů je ovšem ve cvičení aikida přítomna práce s dechem rozvíjená pomocí dechových cvičení.

Zbraně

V Aikido se učí i boj s nožem (tantó), dřevěným mečem (bokken) (případně shinken – ostrý meč = katana nebo iai – podobná konstrukce jako katana, ale bez ostré čepele) a tyčí (džó). Styly, které nejvíce pracují se zbraněmi, jsou Iwama-ryu a styl vyučovaný Shodži Nishiem (a po jeho smrti jeho následovníky). Práce se zbraněmi vychází z tradičních japonských bojových umění (například iaidó), ale je přizpůsobena myšlenkám a technikám aikido (někdy je tedy pro odlišení například cvičení s mečem označováno jako aikiken, s tyčí aikidžó).

Technické stupně

Stupně Aikido jsou dvojího typu. Začínají tzv. Kjú stupni, kterých je šest (počínaje šestým až k prvnímu), některé styly mají technických stupňů pouze pět, některé jich naopak mají ještě více. Poté následuje deset tzv. Dan stupňů, které jsou počítány vzestupně. Speciální možnost jak dosáhnout 10. danu, je být přímým dědicem Ó-senseie.

Džódó (japonsky 杖道) je japonské bojové umění využívající džó – krátkou hůl z tvrdého dřeva. Džódó znamená v japonštině cesta džó. Starším výrazem pro džódó je džódžucu (杖術) – technika džó. Džó vzniklo jako nástroj profesionálních bojovníků zejména pro boj s katanou. Je ceněno pro extrémní jednoduchost, proměnnou bojovou vzdálenost a množství způsobů, jimiž lze protivníka napadnout.

Existovalo více než 70 škol džódžucu[1], z nichž nejstarší (a jedinou dochovanou) je Šintó Musó rjú, pocházející ze 17. století. Slovo Šintó (神道) v názvu školy znamená cesta bohů, Musó (夢想) je vnuknutí či vize a také se může vztahovat k příjmení zakladatele školy (Musó Gonnosuke) a rjú (流) značí myšlenkovou školu, směr, styl. Dvacátý pátý hlavní představitel školy Takadži Šimizu začal používat termín džódó, čímž vyjádřil, že původně bojové umění má sloužit i vyššímu filozofickému účelu.

Džó také používají některé další školy jako přidruženou zbraň, ať již jako přípravu na střetnutí se soupeřem používajícím džó, či jako improvizovanou zbraň (například zlomenou naginatu). Délka a rozměry džó závisí na škole, a pohybuje se zhruba mezi 90-150 cm. Džó používané v Šintó Musó rjú má délku 4 šaku 2 sun 1 bu, tj. přibližně 128 cm.

Legenda o původu

Za zakladatele tohoto umění je považován Musó Gonnosuke Kacujoši, který v roce 1605 zápasil s mistrem meče Mijamotou Musašim. Popis jeho zápasů se předával delší dobu ústně, takže nejde o prokazatelná fakta ale spíše legendu, jejíž různá podání se v detailech liší.

Gonnosuke vyzbrojený pravděpodobně bó (nebo dlouhým bokkenem) vyzval v roce 1605 na souboj neporazitelného mistra Musašiho, který byl vyzbrojen patrně dlouhým a krátkým mečem. Musaši pravděpodobně zablokoval soupeřovu zbraň takzvaným „x-blokem“ (džudžidome). Gonnosuke tak byl donucen buď se vzdát anebo ustoupit a čelit okamžitému protiútoku, který by však dlouhou holí nestihl odvrátit. Byl tedy poražen, ale Musaši mu daroval život. Zahanbený Gonnosuke prchnul do chrámu Kamado Šintó na vrcholu hory Hóman na Kjúšú. Tam 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci měl údajně boží vnuknutí, na jehož základě vyřezal kulatou hůl dlouhou 4 šaku, dvě sun a jedno bu (necelých 128 cm). Džó bylo delší než běžné meče té doby, ale kratší než rokušaku bó. Větší obratností této tyče Gonnosuke porazil Musašiho ve druhém souboji. Způsob provedení je nejistý, ale džó zablokované pomocí džudžidome lze rychle přetočit mimo bok a stejným pohybem použít druhého konce tyče k protiútoku. Gonnosuke mohl zvítězit právě tímto způsobem. Podle jiných legend však mistr Musaši zůstal po celý život neporažen.

Hwarangdo je asijské bojové umění pocházející z území nynější Koreje. Je kolem 2000 let staré . Zahrnuje velké množství bojových prvků z nejrůznějších bojových umění. V současné době prožívá svoji renesanci a některé jeho techniky jsou cvičeny a používány jako základní u bojových jednotek určených především pro plnění speciálních úkolů.

Historie

Nynější Korea, respektive Korejský poloostrov, byla kdysi rozdělena do tří království: Kogurjo, Pekče a Silla. Největší z nich bylo Kogurjo. Zabíralo celou plochu nynějšího Mandžuska a severní část Korejského poloostrova. V 5. století se Kogurju pokusilo ovládnout své menší sousedy. Pekče bylo téměř rozdrceno a donuceno posunout své hlavní město jižněji. Silla bylo neustále napadáno a zastrašováno. V průběhu historického vývoje však došlo k neobvyklému jevu. Království Silla se nepoddalo vojenskému nátlaku ze strany Kogurja a stalo se vedoucím korejským královstvím.

Království bylo sjednoceno a byly vytvořeny nové vojenské instituce s velmi silnou vojenskou mašinérií. Na předním místě mezi těmito institucemi byl Hwarang, který soustřeďoval jádro mladých mužů šlechtického původu. Tito muži byli předurčeni stát se generály, státníky a jinými vůdčími osobnostmi. Velké období tohoto sjednoceného království trvalo od roku 661 do roku 935 n.l. a bylo charakterizováno rychlým rozvojem země. V období, kdy bylo království Silla ohrožováno ze strany Koguryu, organizovala vláda za pomoci lidu pod vedením nejvyššího buddhistického mnicha v zemi Won Kwang Bopsa školu intelektuálního a vojenského myšlení a umění.

Tato škola nesla název HWARANG, což znamená ,,květina mužnosti‘‘. Do této klášterní školy poslal král Silly své syny a oddané vojáky, aby se vycvičili ve filozofickém myšlení a vojenském umění, které rozpracoval Won Kwang Bopsa. Za velkého přispění vojenského umění a morálních kodexů hlásaných zakladateli systému hwarangdo překonala tato malá země své mnohem větší a silnější sousedy (Kogurjo a Pekče) a ovládla celý poloostrov zvaný Korea na mnoho století. Dva z válečníků Hwarangu, Kui San a Chu Hwang, získali od Won Kwang Bopsa pět pravidel, kterým podřídil svůj život. K nim byly časem přidány další vlastnosti studentů hwarangdo. Od samého počátku byl Won Kwang Bopsův klášter střediskem výuky církevní víry, vysokým učením a cvičištěm pro zvládnutí vojenského umění.

Hwarang se stal korejskou verzí kodexu Bušidó, který byl populární v Japonsku. Zde byli cvičeni mnozí členové královské rodiny a mezi nejslavnějšími válečníky Hwarangu patřil například i generál Ioo Sin Kim. Za vlády dynastie Ri hwarangdo jako bojový systém upadl. Oficiálně bylo uznáváno pouze intelektuální umění a vědy. To vedlo k zákazu činnosti válečníků, kteří byli nuceni stáhnout se do buddhistických klášterů. Stejně tak jak byly chrámy a kláštery v Evropě středisky učenosti, sloužily buddhistické kláštery v Koreji k zachování fyzických i církevních aspektů hwarangdo. Hwarangdo zůstal v korejských chrámech až do počátku padesátých let. V tu dobu začali dva korejští bratři Joo Bang Lee a Joo Sang Lee studovat toto umění a přivezli je do Spojených států amerických. Tím v podstatě došlo k jeho znovuobjevení a popularizaci jako bojového umění s možností využít některé jeho techniky v soudobém boji muže proti muži.

Iaidó (japonsky: 居合道), (čti jako iaidó) je souhrný název pro některé způsoby japonského šermu. V překladu se dá slovo Iaidó zhruba vyložit jako „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“. Způsob použití meče je v iaidó založen na skutečnosti, že již tasení meče z pochvy je bojovou akcí, při které se již útočníkův útok blokuje, odráží či se rovnou eliminuje samotný protivník.

O významu předpony „I Ai“ ve slově iaidó: Fráze Tsune Ni ITTE Kyu Ni Awasu znamená „Vždy, co děláte, ať už spíte, jdete, běžíte nebo sedíte (Tsune Ni)“ a „Ať jste kdekoliv (ITTE, Iru)“ musíte „Být napojeni (Awasu) “ (být napojeni na dění kolem sebe, být jeho součástí). I pochází z ITTE a Ai z Awasu a je zkrácené vyjáření a způsob, jak si pamatovat tuto frázi. Dalšími významy awasu 合わす – spojit, sjednotit, stmelit, přizpůsobit, uvést do harmonie. Tím je zcela jasné, v jakém kontextu je zamýšlen význam awasu ve frázi „Tsune Ni ITTE Kyu Ni Awasu“. Být spojen se svým okolím (v celek) / sjednotit své chování s okolím / být se svým okolím stmelen v jeden celek / přizpůsobit se svému okolí / být v harmonii se svým okolím.

Provedení technik je jenom jednou částí iaidó, druhou je posilování ducha a charakteru skrz cvičení technik meče, soustředění, způsob dýchání, ovládání těla, boků atandenu, trpělivosti, udržení si pozornosti, klidu a rozvahy v situacích ohrožení života. Tréninkem a osvojováním iai principů se člověk učí přiměřeně reagovat na situace kolem sebe a tím udržovat rovnováhu ve svém okolí. To vše se pak při usilovném tréninku a vedení od učitelů prolíná do osobnosti cvičence a utváří tak jeho chování v životních situacích.

Cvičenci iaidó cvičí nejdříve techniky iai s dřevěným mečem bokutó s plastovou pochvou a posléze cvičí s mečem na iai iaitó. Je obvyklé používat nejdříve tupou repliku meče mogitó a posléze pokročilejší cvičenci cvičí se skutečným ostrým mečem šinken. Většina technik iai je cvičena jako boj proti imaginárnímu (pomyslnému) nepřítelikasóteki. To umožňuje plné provedení techniky a zase na druhou stranu to vyžaduje velké nároky na představivost cvičence. Proto některé školy rjúha také kladou důraz na cvičení ve dvojicích, kde se simuluje reálný útok, či obrana. V některých rjúha se též používá k pochopení ovládání meče nácvik přesekávání tamešigiri.

Cvičení iaidó

Iaidó se cvičí především formou sestav kata, tedy boje proti jednomu nebo více imaginárním soupeřům – jedná se tedy o simulaci boje. Kata jsou vodítkem, jak reagovat na různé situace, kdy mohl být v minulosti samuraj či voják napaden různým počtem útočníků, z různých stran a sám se mohl nacházet v různých pozicích (v sedu, v kleče, ve stoje), v noci – kdy neviděl, v místnosti s trámy, sloupy, nízkými stropy, před dveřmi, v úzském protoru atd. Predevším u korjú jsou techniky zařazené v jednotlivých kata výsledkem mnohých reálných zkušeností z bojových situací.

Součástí většiny kata iaidó jsou čtyři po sobě jdoucí prvky : vytažení meče (nuki), provedení seku (kiricuke), odstranění krve z čepele (čiburi) a uložení meče zpět do pochvy (notó). Rozhodující akcí je samozřejmě tasení a sek (nukicuke a kiricuke), jenž musí být podrobně studovány, ať už ve vztahu k cíli, který májí zasáhnout, směru kterým jsou prováděny či síle, kterou můžeme vynaložit. Důležité při cvičení kata je důraz na načasování a přesnost technik a pohybů, stav maximální pozornosti či bdělosti zanšin, neverbální schopnosti jako je například vyvinutí tlaku na protivníka seme.

Cílem fyzického zvládnutí kata je naučit se lehkosti a přirozenosti v ovládání těla – pohybu těla ve vztahu s ovládáním meče. Efektivní využívání energie těla a psychické ovládání podporuje budování schopnosti vypořádat se s více nepřáteli, nejen se spoléhat na sílu, ale také na techniku a přizpůsobení. Iaidó je používání těla a meče v souladu s cílem přemoci více po sobě jdoucích soupeřů bez suki (otevření k možnému/připuštění možného útoku od soupeře) a bez únavy. ”Tsune ni ITTE kyu ni awasu” – ”Buď napojen na dění kolem sebe kdekoliv a kdykoliv”, i po x hodinách intenzivního tréninku či boje – to je význam známé fráze.

Na vyšších úrovních provádění iaidó, kdy fyzicky-technická stránka ovládání meče je již zvládnutá, se klade důraz na používání kiseme (stlačení energie soupeře) před útokem či reakcí, jehož cílem je odvrátit/stlačit úmysl nebo odhodlání k útoku protivníka či protivníků a tím nemuset použít zbraň. Tato schopnost způsobí v protivníkovi zjištění, že útok nemá smysl a je moudřejší zbraň nepoužít, jelikož se jeho akce obrátí v jeho neprospěch. Tuto schopnost popisuje fráze „Saja no uči de kacu“, s překladem „Vítězství v pochvě meče“. Skutečným významem je, že „Člověk musí dospět k vítězství před tasením meče“.

Vrchol humanistické stránky iaidó popisuje pojem či filozofický princip kacudžinken (meč, který dává život). Ten nahrazuje princip meče, který život bere sacudžintó. Meč se tak v rukou svého držitele stává ze zbraně určené k zabíjení k prostředku budujícího soulad a harmonii. Dle vyjádření senseje Kišimota (jeden z vrcholných představitelů ZNKR iaidó) jde v dnešním pojetí iaidó především o obránu svého prostoru, odkud může být protivník nebezpečný. Cílem je tedy odvrácení protivníkova úmyslu nás napadnout, v horším případě odvrácení již probíhajícího útoku tak, aby protivník tento prostor opustil, nebezpečí pominulo a zároveň, aby došlo k minimální újmě naší nebo protivníka, tak jak je nezbytně nutné k vyřešení situace.

Judo (japonsky: 柔道, džúdó; doslova jemná cesta) je styl japonského bojového umění a velmi rozšířený úpolový sport.

Judo, celý název Kodokan Judo, vzniklo z několika škol džiu-džitsu (angl. trans. jiu-jitsu), které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka v tehdejším pojetí. Sebeobrana řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik, pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením tj. zlomeniny, vykloubeniny atd. Cílem Juda je mít možnost volby zda při úspěšně provedené obraně útočníka poraním nebo nad ním pouze získám kontrolu a vysvětlím mu marnost jeho počínání. Tomuto cíli odpovídá i skladba technik waza. Kolébkou juda je Japonsko.

Principy juda

Kodokan Judo je tzv. měkká škola, kde proti síle útoku nejde síla obránce, ale obránce se snaží útoku vyhnout či jej odvést stranou (na rozdíl od např. Karate, kde jde síla obrany proti síle útoku). Dvě základní hesla juda jsou: Minimální úsilí – maximální účinnost Sejrjoku zenjó (angl. trans. Seiryoku-zenyo) a vzájemný prospěch Džita kjoej (angl. trans. Jita-kyoei). První princip znamená využívat co nejúčinněji svou sílu a umožňuje porazit i fyzicky silnějšího soupeře. Druhý princip učí vzájemnému respektu mezi lidmi.

Technický systém

Kodokan judo obsahuje řadu průpravných cvičení především pády ukemi. Dále obsahuje tři hlavní skupiny technik waza:

techniky hodů nage-waza, 67 technik

techniky znehybnění katame-waza, 29 technik

techniky úderů atemi-waza, 19 technik

Techniky hodů jsou vyučovány podle schématu Gokyo waza od nejlehčích po složitější. Aplikace technik je učena dvěma způsoby. První je způsob cvičného boje randori. Rozlišujte od závodu shiai. Randori způsob nácviku, kde nezáleží na vítězi, neboť se z něho učí oba dva. Shiai je závod, kde jde o bodované vítězství. Druhý způsob nácviku technik jsou sestavy katy. Kata je sestava s přesně danou formou mimo jiné také proto, aby bylo možné nacvičovat i úderové techniky a obranu proti zbraním. Oficiální systém obsahuje osm základních kat:

Nage no kata, sestava hodů

Katame no kata, sestava znehybnění

Kime no kata, sestava staré sebeobrany

Gošin džutsu no kata (angl. trans. Goshin jutsu no kata), sestava moderní sebeobrany

Džu no kata (angl. trans. Ju no kata), sestava pružnosti

Itsutsu no kata, sestava pěti základních principů

Košiki no kata (angl. trans. Koshiki no kata), sestava starých forem

Sejrjoku zenjo kokumin tajku angl. trans. Sei ryoku zenyo kokumin taiiku, sestava maximálně účiného fyzického cvičení

Karate (japonsky: 空手道; Karate-dó), je japonské bojové umění.

Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s buddhismem. Buddhismus vznikl v Indii, postupně se rozšířil po celé Asii a v tomto století silně ovlivnil i filosofické smýšlení západního světa. Indie byla v té době ostře kastovně rozdělená. Jak k jednotlivým vyšším kastám náležela různá privilegia, patřily k nim i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo i studium bojových technik a filosofických disciplín. Tak se stalo, že Bódhidharma (třetí dítě krále Sugandhy) byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramušti) a zároveň byl mnichem Prajnatarou vyučován i v buddhismu. Prajnatara kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla nezřídka velmi náročná a únavná.

Čína

Někdy kolem roku 520 (je uváděno i 524 nebo 527) přišel Bódhidharma už jako téměř šedesátiletý muž do Číny. Historické prameny se nemohou shodnout, zda tam dorazil po moři nebo přes hory. Faktem však je, že v chrámovém komplexu Šao-lin začal vyučovat své pojetí buddhismu. Aby jeho žáci lépe zvládali náročné meditační techniky, vytvořil pro mnichy program cvičení pro zvyšování fyzické kondice založený na již zmiňovaném umění boje holýma rukama. Je třeba zde zdůraznit, že tato cvičení nebyla určena k vycvičení mnichů na bojovníky, ale k tomu, aby si jeho žáci uvědomili funkčnost jednotlivých částí svého těla a tím položili základ pro zvládnutí meditačních technik.

Japonsko

Gičin Funakoši

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo původně „čínská ruka“. To byl i původní význam znaků, kterými se karate v Japonsku označovalo. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: „Jako lesklý povrch zrcadla odraží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdný“, v karate“.

Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičních bojových umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kodokanu – Mekkce Judo – do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šotokan, velký mezník v historii karate v Japonsku.

Japonská asociace karate (JKA) byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra. Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.

Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréningového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutežní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.